PRÁZDNINY U KRAJANŮ

Turistika v českých vesnicích rumunského BANÁTU


 DOMŮ|VESNICE |HISTORIE |TRADICE |FOTOGALERIE |MÍSTOPIS |KNIHY, MAPY|ČLÁNKY|PODNIKÁNÍ|DOPRAVA|PIVO|PENÍZE|POMOC

TURISTIKA |CYKLOTURISTIKA|UBYTOVÁNÍ|STRAVOVÁNÍ|RYBAŘENÍ|ZÁJEZDY|DÁRKY |ZÁSADY CHOVÁNÍ| AMBASÁDY|SLOVNÍČKY


Banát spojuje lidi

Mgr. Ivo Dokoupil, rozhovor pro olomoucké Ekolisty



Procestoval jsi celý svět ale zakotvil jsi v Banátu. Čím si tě ten kraj získal?
Neprocestoval jsem zdaleka celý svět. Naopak – pořád cestuji na stejná místa jako nějaká kometa. Na Soloveckých ostrovech jsem byl snad jedenáctkrát. Rád se vracím tam, kde jsem trochu doma, kde to znám, kde jakoby žil kousek mého já.
Cestoval jsem od mládí po zemích dnes už bývalého SSSR a potom přidal země okolní a ležící v Asii: Mongolsko a Čínu. V roce 2000 jsem v rámci jedné zakázky navštívil jako fotograf Banát a od té doby se sem neustále vracím. Banát navíc funguje jako jakýsi kouzelný magnet – spojuje lidi, většinou lidi velice zajímavé a originální – kteří by se nebýt Banátu nikdy nepotkali. Trochu přeneseně lze říct, že pokud chcete potkat své staré kamarády nebo poznat přátelé nové, pak vám stačí sedět na židličce před hospodou „U Pepsiho“ ve vesnici Svatá Helena nad Dunajem a oni sami za vámi přijdou. Alespoň to je moje osobní zkušenost: poznal jsem tady přátelé na celý život a opět našel lidi blízké, které jsem třeba dvacet let neviděl. Pochybuji, že by se mi to přihodilo někde jinde, v nějakém jiném koutu světa. Jako doma si tady připadám proto, že sám žiji v malé vesničce v Jeseníkách ve statku po Němcích a s kadibudkou na zahradě. Proto dobře znám problémy a mentalitu vesnice – její odvrácenou ale i tu hezčí tvář.

Jak Tě banátští Češi přijali?
Vesničanem se nelze stát jen tak, tím se buď musíte narodit nebo si místo mezi nimi tvrdě vybojovat. Většinou to vyžaduje dlouhý čas. Ani po dvaceti letech nejste „místní“ ale považují vás za přistěhovalce a takového vás i berou. Musíte si prostě do bot nacpat hodně slámy abyste se stali součástí komunity a to chce čas a kus společného života. A to mi ještě chybí.

Jak tam nyní lidé žijí?
Jak kteří. Většina lidí je v důchodovém věku, mladých stále ubývá protože ihned po základní škole skoro všichni míří do Čech. Část místních lidí má slušné hornické důchody a jídlo jim zajistí chov prasat a hovězího dobytka, práce na poli a na zahradě. Pak jsou tací, kteří nemají důchody skoro žádné jelikož pracovali jenom v zemědělství. Největším problémem ale zůstává útěk mladých do Čech. Staří ještě chvíli vzdorují, snaží se o sebe postarat sami, poorat, nasekat si dřevo, poslat mladým nějakou tu korunu na přilepšenou. Ale když jim síly dojdou nebo když jeden z manželů umře tak se sbalí a odstěhují za mladými. Přitom je ale zřejmé, že se banátčanům v Čechách nedaří nejlépe. I když jsou pracovití a skromní, nemají žádné vzdělání, pocházejí z jiné kultury a nacházejí práci především v zemědělství nebo v gumárenském či automobilovém průmyslu. Dřou stejně jako dřeli doma na poli, ale v Čechách pracují na cizím a navíc žijí odděleni od zbytku vesnice. Zpřetrhají se tak staleté vazby, zbývá jim televize a hospoda. Neznám nikoho kdo by svým rodičům posílal z Čech pravidelně peníze nebo balíky nebo aspoň často za nimi jezdil. Většinou na to není dovolená ani peníze. Ale všichni staří mi vykládají o tom, jak do Čech posílají jídlo i peníze získané třeba ubytováváním turistů. Pak se člověk ptá, kde se vlastně žije lépe.


Myslíš, že ekoturistika je to jediné a samospásné, co může obyvateleBanátu pozvenout z bídy? A co si o tom plánu myslí obyvatelé českých vesnic v Banátu?
Neexistuje žádné zaručené samospasitelné řešení. Řešení musí být diverzifikované – je třeba rozvíjet v rozumné formě zemědělství, drobnou řemeslnou výrobu a šetrnou a trvale udržitelnou formu turistiky. Je třeba zvažovat, co se kde lépe hodí a využívat přitom místních podmínek. Na tom všem v rámci asistenčního projektu Člověka v tísni pracujeme už třetím rokem. Teprve pak se může podařit vytvořit dostatečný počet slušně placených pracovních míst a najednou se ukáže, že mladí kluci, kteří v gumárnách v Praze vydělávají 12 tisíc by doma vydělali stejně, protože doma si nemusí platit ani ubytování ani jídlo. Mnozí z nich se pak budou mít důvod vrátit domů do svých baráků. Navíc vytváříme prostor pro nové kolonisty Banátu. Až se nám podaří napojit vesnice na internetovou síť pak už nebude překážka pro sezónní stěhování třeba počítačových programátorů z Prahy do Banátu.
Prostředí českých vesnic je unikátní, je to jakýsi kulturní endemit – něco podobného nenajdete nikde na světě. Proto stojí za to se snažit toto prostředí zachovat, zachránit co zachránit půjde. A ona unikátnost je vynikajícím lákadlem jak pro turisty tak pro nové kolonisty, kteří by si zde kupovali chalupy, oživovali vesnice a trávili zde třeba půl roku. Unikátnosti je třeba využít.
Banátčané už pochopili, že turista jim může přinést peníze stejně jako třeba chov prasat. Teď je musíme naučit se o turistu starat a chránit to, proč turista do Banátu přijíždí – krásnou divokou krajinu, tradiční zemědělství, domácí kuchyni, romantický a klidný duch vesnic. Aby byla turistika trvale udržitelná jako jeden ze zdrojů příjmů.

Proč myslíš, že se česká komunita dávno neasimilovala mezi Rumuny?
Důvody jsou především kulturní a náboženské. Rumuni přece jenom žijí trochu jinak než je zvykem v českých domácnostech. A jsou pravoslavní. Češi jsou především katolíci a náboženství hraje v jejich životě významnou roli, proto je například pravoslavná nevěsta pro rodiče nemyslitelná. A o svatbě zde rozhodují především rodiče.

Jak se z Banátu díváš na problémy českého venkova?
Jedná se prakticky o identické problémy - jenom v jiném stádiu řešení či prohlubování. Rumunsko je tam, kde my jsme byli před řekněme 15 lety. Vysoká korupce, nefunkčnost státního aparátu, špatné zdravotnictví, slabá infrastruktura, soukromé podnikání v počátcích.
U nás můžeme říct, že města už vnímají venkov jenom jako zónu k rekreaci, za kterou není třeba pokud možno vůbec platit. O potraviny z venkova nikdo nestojí, je nutno je prodávat pod cenou. V Rumunsku ještě lidé nemají peníze na to aby se jezdili rekreovat na venkov. Každý měšťák má ale příbuzné na vesnici a ti ho zásobují jídlem. Rumunsko je do značné míry agrární stát a na venkově se hospodaří tak jako u nás kdysi dávno – drobné zemědělství je zde ještě živé. Dá se ale očekávat, že po vstupu do EU se situace v Rumunsku bude podobat té u nás.

Přenášíš howknow z Čech do Banátu. Můžeme se také my v Česku přiučit něco od Banátčanů?
Je to jako když přijedete za svou babičkou na venkov. Najednou vás obklopí dávno zapomenuté zvuky a vůně, již dávno nepoznaný klid a harmonie. Dáte si domácí sýr a chleba z pece, zapijete to opravdovým mlékem a slivovicí a popovídáte si o dětech a o počasí. Večer ulehnete na seno a ráno vás vzbudí kohouti. Po týdnu pobytu přestáváte chápat, proč tam daleko v Evropě žijete život podobný štvané zvěři. A začnete přemýšlet jak něco změnit. Je to prostě nebezpečná země – dokáže změnit váš život. Pokud nemáte rádi změny tak se jí raději vyhněte...


Ptala se Jiřina Popelková

 

Během svého pobytu u krajanů se chovejte jako pozorní, uctiví a nenápadní hosté, abyste příliš nenarušili unikátní atmosféru českých vesnic. Vaše návštěva v roli platícího turisty by měla být pro krajany i pro nádhernou přírodu Banátu přínosem.


V rámci projektu rozvoje agroturistiky pro Společnost Člověk v tísni zhotovil Ivo Dokoupil. 

© Společnost Člověk v tísni, 2006