PRÁZDNINY U KRAJANŮ

Turistika v českých vesnicích rumunského BANÁTU


 DOMŮ|VESNICE |HISTORIE |TRADICE |FOTOGALERIE |MÍSTOPIS |KNIHY, MAPY|ČLÁNKY|PODNIKÁNÍ|DOPRAVA|PIVO|PENÍZE|POMOC

TURISTIKA |CYKLOTURISTIKA|UBYTOVÁNÍ|STRAVOVÁNÍ|RYBAŘENÍ|ZÁJEZDY|DÁRKY |ZÁSADY CHOVÁNÍ| AMBASÁDY|SLOVNÍČKY


Hajdá do království sedláků

Článek Ivo Dokoupila, psáno pro Koktejl

 
„Hajdá, nýčko vyrazíme,“ dodávají si rumunsky i česky odvahu dva muži v navlhlých teplácích a po chvilce váhání opouštějí roubený domeček vodního mlýnku, který jim poskytl úkryt před náhlým lijákem a jarními blesky. Nebe je pořád ještě zatažené a ze střechy roubenky, která chrání důmyslný mechanismus pohánějící těžký mlýnský kámen, stékají k zemi prameny vody. Muži ale nedbají nepohody a po rozbahněné cestě vedoucí přes pole klopýtají k české vesnici Gerník. Jejich tenisky obalené silnou vrstvou bahna kloužou po mazlavé vrstvě bláta a sváteční tepláky už také utrpěly první šrámy. Jsou z patnáct kilometrů vzdáleného Rovenska, nejvýše položené české vesnice rumunského Banátu, a spěchají na český festival, který by byl již dávno v plném proudu, nebýt nečekané a silné jarní bouřky. Náhle se vyjasňuje a cesty a pěšinky směřující do Gerníku se plní vesničany, kteří ještě dnes ráno sehnuti okopávali lány kukuřice. Jdou pěšky důvěrně známou krajinou nasáklou krví a potem jejich předků, kteří zde před sto osmdesáti lety začali kácet nepropustné pralesy. Putují z několika banátských vesnic, aby se opět po dvou letech společně sešli na festivalu českých krajanů obývajících karpatské hřebeny tyčící se nad hlubokým údolím Dunaje. Jsou to obyvatelé království sedláků. Země, kde půda zděděná po předcích ještě neztratila na svém významu a poskytuje nejen obživu, ale je i zdrojem hrdosti, sebevědomí a nezávislosti. Tak jako už málokde v Evropě.

Máme být na co pyšní

„Každý kdo sem přijede, tak to tady obdivuje,“ neskrývá svou banátskou hrdost Josef Mašek z Gerníku, jeden z hlavních organizátorů folklórního festivalu, zatímco z pódia zní neoficiální hymna rumunských Čechů, Hašlerova „Ta naše písnička česká“. „Zadrželi jsme si řeč a kulturu dvě stě let, to se každému nepodaří, máme být na co pyšní,“ dodává čistou češtinou, ve které jen tu a tam na povrch vyplavou výrazy z rumunštiny nebo u nás již dávno zapomenuté slovní obraty. Například „kurent“ je elektřina, „kamin“ kulturák, „kanta“ je kbelík, „Valach“ Rumun a „kazan“ je destilační přístroj. Ale „pálinka“ z kazanu kapající je stejně výborná jako ve vzdálených Čechách. Často i lepší.

Festival putuje od roku 1989 vždy po dvou letech po všech českých vesnicích a letos se jeho šestý ročník vrátil zpět tam, kde začínal – na Gerník, do největší české vesnice, kde žije kolem pěti set obyvatel. „Část výloh platila česká vláda a část rumunská, zbytek jsme uhradili ze svých zdrojů. Vařilo se pro čtyřistapadesát festivalových hostů. Připravovali jsme to tři týdny, poslední týden se peklo a zabíjeli se telata a prasata. Jen kořalky jsme od lidí koupili přes sto třicet litrů. A kromě toho jsme ještě museli zvládnout vlastní práci na polích,“ vysvětluje Mašek zatímco na pódiu na návsi hned vedle kaple a hospody se střídá přes dvacet souborů. Kroje z Rovenska, Bígru, Gerníku, Eibentálu, Šumice, Svaté Heleny a dalších vesnic se třpytí na slunci a dívčí sukně se zvedají ve víru tance. Muzika, která zní z pódia, dýchá částečně českými tancovačkami minulého století a částečně rychlými balkánskými rytmy. A když se začne hrát, tak to většinou nebere konce, neboť místní Češi si pamatují všechny sloky písniček, které si přivezli z domova. I ty u nás již dávno zapomenuté. Festival končí divokým nočním tanečním veselím na návsi. „Srbské kolo“, oblíbený tanec místní mládeže, je střídán rychlou polkou a české hlasy rozléhající se vesnicí, která je již dávno ponořena do teplé letní noci, se mísí s hlasy rumunskými a srbskými.

Z Gerníku je to přes kopce do vesnice s poetickým názvem Svatá Helena jen asi dvacet kilometrů. Druhý den již snídám v kuchyni u mé známé rodiny Růžičků. Domácí klobásu zakusuji voňavým chlebem, který je tady v Banátu opravdu jiný. Nepadá totiž automaticky z útrob stroje, ale babička Růžičková jej předtím, než jej vykynutý vloží do rozpálené cihlové pece, láskyplně pohladí a pokřižuje. To je ale jen závěr celoroční dřiny. Na podzim je třeba pohnojit, hromady hnoje vyvést ze dvora na vzdálené políčko. Na jaře pak s koňským zápřahem poorat, vláčet, osít zrnem. V letních vedrech se pak musí obilí posekat, vymlátit a pomlít na kamenném mlýnku poháněném vodou nebo elektřinou. A všechna ta práce lidských rukou zanechává v chuti chleba nezaměnitelné stopy. V celé Evropě už nenajdete mnoho míst, kde máte šanci takový chléb ochutnat. A tady je zřejmě jediné místo na světě, kde si u takovéto snídaně můžete povykládat jadrnou a čistou češtinou. 

Na místním hřbitově nad vesnicí si prohlížím české hroby s českými jmény. „Pan velvyslanec to na festivalu řekl hezky, že jsme boháči. Máme dvě vlasti, tradice, písničky a mnoho z toho, co vy v Čechách už nemáte,“ oslovuje mně u jednoho hrobu dědeček, kterého jsem včera potkal v Gerníku. „Byla by to škoda, kdyby se to rozpadlo, co myslíte?“ čte mi myšlenky. Společně se díváme dolů na vesnici a hukot práce a červené střechy domů nám nedávají žádnou odpověď. Některé střechy se prohýbají, pokoje pod nimi totiž zejí prázdnotou, jejich majitelé už dávno odešli do Čech. „Kde se z komínu nekouří, tam se chalupa rozpadá,“ říkají Helenští. A těch kouřících komínů již hodně ubylo.

Jako když se kopou brambory

Zabloudil jsem v banátských pralesích. České vesnice jsou od sebe odděleny hřebeny hor a strmými údolími, cest je tady málo a kam nedojdou pastevci s dobytkem, tam je jen nepropustný prales.

Prodírám se už druhý den krasovým kaňonem řeky Berzásky. Ostružiny dosahují tří metrů a kopřivy už nevnímám. Jdu pořád po kolejích zaniklé úzkorozchodky, která ještě před deseti lety sloužila ke stahování bukového dřeva z hřebenů až dolů k Dunaji. Mosty přes řeku ještě stojí, ale jsou porostlé křovinami vrb a mezi pražci tratě vyrůstají buky o síle dívčího stehna. Jakoby stromy chtěli navždy zabránit tomu, aby se ve staletých lesích opět ozvaly motorové pily, které poskytovaly místním lidem práci.

„Lidé tady práci nemají, a když, tak je nejistá a nebezbečná. Chlapi dělají v dolech a neví se jestli je brzy nezavřou,“ popisuje situaci český učitel Petr Skořepa, vyučující v nové škole ve Svaté Heleně, kterou krajanům postavila česká vláda. „Místní lidé jsou stejní jako kdekoliv jinde, chtějí se mít lépe. Na poli je to dřina, i když to není zdaleka taková otročina jako dřív. Ale dřív nemohli odjet, teď můžou a tady nemají práci, zatímco v Čechách v Mitasce ji najdou, jsou pracovití a skromní. Letos tady bylo pět svateb a jen jedni novomanželé tady zůstanou, ostatní do tří dnů po svatbě odešli,“ vysvětluje Kopřiva.

Jeho slova potvrzují všichni, se kterými se bavím. Dokonce i předseda místního Sdružení Slováků a Čechů se chystá odstěhovat. „Když byli Češi před třiceti lety mistři ve fotbale, tak jsem dal klukovi jméno Ondruš, tloukli jsme radostí do “kantů”. Bratr chtěl svého kluka pojmenovat po Panenkovi, ale žena mu to nedovolila,” směje se Josef Pek. “Tady to teď ale padá, kerý mají osmnáct let, tak jdou do Čech. Já se chystám za rodinou do Austrálie, na jaře bych už měl být tam,” dodává když v hospodě „U Pepsiho“ popíjíme temešvárskou desítku.

Vesnice celého světa jsou konzervativní - jen díky tomu dodnes žijí. A chování jejich obyvatel podléhá zvláštním zákonům, které velí pozorovat souseda a nikdy za ním nezaostávat. Nejinak je tomu i tady u rumunských Čechů. "Když začnou sousedi okopávat brambory, okopávají i oni, i kdyby to bylo příliš brzy. Je to jako když se strhne lavina," říkají mnozí znalci místních poměrů. Podobně propukla i vystěhovalecká vlna po roce devadesát, když se otevřely rumunské hranice. „Jakmile trochu víc zapražilo slunko, už se říkalo: půjdeme do Čech. Jakoby tam slunko nesvítilo!“ vysvětuje chování svých oveček eibentálský děkan Václav Mašek. „Většinou ti, kteří dělali chytráky tady, tak odjeli dělat chytráky tam. Mysleli si, že nebudou muset pracovat, ale ono to tak nejde. Peníze se tam dají vydělat, ale zase je musíte vydat. A v Čechách budou jako cizinci. Tady byli Češi v Rumunsku a tam jsou z nich Rumuni v Čechách,“ říká děkan, který jako jediný z místní vzdělané inteligence nepodlehl lavině a zůstal.

„Odchod některých kvalitních učitelů po převratu byl vzorem pro ostatní, stalo se to věcí cti. Určitou roli při odchodu hráli i příbuzenské svazky, vesničané odcházejí za příbuznýma,“ vysvětluje český velvylsanec v Rumunsku a znalec Banátu Jaromír Plíšek. „V Bígru ten proces nenastartoval, ale může k tomu dojít kdykoliv. Stejně tak se může nějaká vlivná rodina vrátit zpět na Gerník a tím se celý proces odchodu přibrzdí,“ dodává.

Zpátky se však vrací málokdo. A kdo přijede domů na návštěvu, ten si pochvaluje. I když je zřejmé, že ne všem se na ubytovnách a v panelácích, kde svůj život v Čechách začínají, daří podle jejich představ. Přiznat se k neúspěchu před celou vesnicí ale není jednoduché.

Celkem po převratu odešlo asi 2 500 obyvatel, snad polovina z krajanů. Zůstali majitelé havířských důchodů, děti a ti, které to do světa netáhne. Takový úbytek obyvatelstva už je znát. Občas ve vesnicích potkáte rozpadávající se chalupu, některé domy zejí prázdnotou. Nejhorší situace je na Šumici, kde je ze 160 obyvatel 30 vdov a ve škole, která zajišťuje osmiletou docházku jsou jen čtyři žáci.

A lidé odcházejí pořád, často ani přesně nevědí, co je konkrétně v Čechách čeká. Jdou spíše jen za nadějí, že bude lépe. „Čekám na rejstříky z Bukurešti a pak pojedeme do Čech. Práci tam ještě nemám, nevíte o nějaké?“ ptá se mě Johan Pražák ve své chalupě na Rovensku. „Tady je tvrdý život. Vy sem přijedete a říkáte, jak je to pěkný. Tak si vyměňme barák. Je to pěkný tak na koukání, ale na život je to tvrdý,“ dodává a jeho upracované mozolnaté prsty listují v atlasu České republiky, odkud kdysi přišli jeho předci.

Putování za nadějí

První Češi připluli z Vídně po Dunaji na Svatou Helenu v roce 1823. Přilákal je sem jakýsi Magyarli, maďarský podnikatel, který měl v úmyslu zbohatnout na levně zakoupených banátských lesích rozkládajících se na samém okraji tehdejší rakouské monarchie. V Čechách našel pracovité lidi, které potřeboval. Za slib půdy a lehčího života se za ním vydali schudlí řemeslníci utýraní robotou a dlouhou vojenskou službou i se svými rodinami.

„V Čechách byla chudoba a oni sem přišli jako teď choděj zase zpátky do Čech,“ vypráví bývalý rovenský učitel Václav Holeček. „Oni nevěděli na co jdou, a z Budapeště trvala ta cesta tři měsíce. Tady je maďarští žandáři vyvedli sem, tady si to sdělejte a vystavte si domky. Taky se povídá, že se Češi báli vody, a proto odešli sem do hor,“ vzpomíná Holeček na jednu z legend. „Oni ale neuměli pracovat v lese. Když sekali ty stromy kolem dokola, tak nevěděli, na kterou stranu padne. Oni nevěděli, na co jdou a Magyarli je podvedl. A ty, kerý měli děcka, tak nemohli odejít, takže nezbylo nic než tady zbejt. Vykáceli, udělali si políčka, domečky. Nejdříve roubené, později kamenné a z cihel,“ vypravuje Holeček a přitom v kovárně na kopci rozdmýchává výheň zděděnou po předcích aby sousedovi opravil zlomenou motyku.

Magyarli zmizel, zůstala po něm jen vesnice Svatá Helena, pojmenovaná po jeho dceři. Češi byli posléze na svou žádost přijati do pluků banátských pohraničníků, což jim zajišťovalo alespoň nějaké příjmy. Armáda potřebovala osídlit liduprázdné území kolem hranice a proto vyvolala další kolonizaci.

„Mnozí z nich šli za lepším živobytím. Přesto však určili dva ze svých řad, kteří jako průzkumníci se měli nejdříve přesvědčit, zda nabídky odpovídají pravdě, jaká je krajina a jací budou budoucí sousedi,“ vypráví o druhé vlně německy psaná kronika. „Průzkumníky byli Martin Mareš a Michal Glazer. To bylo v létě v roce 1828. Když se tito dva průzkumníci vrátili, vyprávěli, že byli přátelsky přijati, že tato země je krásná, velmi úrodná, že tam roste krásná pšenice, ovoce a víno. Dále vyprávěli, že kraj, který bude jimi osídlen, se nachází na úpatí hory, Semeníku, těsně při bukovém pralese svažujícím se k východu. A tak po tomto vylíčení všech krás budoucí "země zaslíbené" se připravílo k vystěhování 56 českých rodin. Na podzim roku 1827 byl celý transport ku stěhování v plné pohotovosti na určeném shromáždíšti západně od Nýrska. Odtud kolona vystěhovalců vyrazila směrem na Budějovice, kde byla kratší zastávka. Když místní občané viděli vystěhovalce po prvním úseku cesty již hodně unavené, vymlouvali jim další cestování a radili k návratu. Místy se ozývala slova hany a nadávek. Na tato slova vystěhovalci odpovídali citátem věštby: Země Česká bude příští válkou rozdrobena a pohlcena. Potom my, osídlenci z Banátu, se vrátíme, zemi znovu zřídíme a zaplníme ji novým a lepším národem.“

Těžký život v horách, práce na polích a odlišnost kultur měly za následek, že nedošlo k asimilaci českých přistěhovalců. Dokázali si udržet svou identitu do dnešních dnů. Kontakty s domovem však byly zpřetrhány až do roku 1947, kdy došlo k přesídlení poloviny obyvatel do vyprázdněných sudetských vesnic v českém pohraničí.“Od roku 1826 do 1947 jsme neměli kontakt se starou vlastí, až pak to sověti dovolili,“ říká gernický rodák děkan Mašek. „Všichni se mohli vrátit, dostali v republice přiděleny domy po Němcích. Ale byli to poctivci, svědomití lidé a nechtěli se do těch baráků nastěhovat. To není naše, bránili se. Němci jim říkali: pojďte, my stejně musíme utéct,“ vzpomíná děkan Mašek, který na své faře v Eibentále opatruje nejvzácnější památku českých krajanů: kroniku napsanou v roce 1850 prvním farářem Františkem Unzeitigem. Díky ní lze vystopovat český původ téměř všech banátských krajanů.

Bejvalo to veselejší

Život v horách byl v minulosti těžší, ale veselejší, shodují se všichni. A není to jen nostalgie po minulosti, kdysi k sobě měli lidé blíže i tady v Banátu, ač se nám turistům může zdát, že už to více ani nejde. „Život byl těžší než je teď, ale byli jsme spokojenější,“ vzpomíná Barbora Hánová z Bígru, které tady nikdo neřekne jinak než „babča Barča“. „Chodili jsme pracovat daleko na pole, a tam jsme i spali. Byli jsme tam celý tejden, tam jsme si i vařili. Ale hodně lepší jsme se měli, jsme se sešli, bylo nás partie, po cestě jsme si zpívali, jídlo jsme si nesli na zádech,“ vykládá Barča ve své vzorně uklizené chaloupce a zvědavě pozoruje hlavní silnici, která vede kolem oken. „A co jsme jedli? Jahody jsme rozdělali s mlíkem, vařili jsme si koleš, malaj, kukuřičnou kaši. Chleba nebyl, moc málo. A v sobotu jsme přijeli domů, já sem měla doma pět dětich na starosti V neděli se sešel národ a potěšil se. No a jestli sem byla večer u muziky, to se mě ráno rodiče neptali. A to když já sem věděla, že ráno mám jít na pole, to sem vod muziky nešla, až ráno. Už jsem si nelehla, převlíkla se a hajdá na pole. To se mi nevyplatilo na hodinu se jenom rozdráždit,“ směje se Barča. „Bejvalo to veselý, ale dneska? Každej má doma televizor a jde do kafébáru a tam se nachlastají. To my babičky se sejdeme, ale ti mladý to né,“ stěžuje si babička.

Kromě nedostatku pracovních příležitostí je v dnešním Banátu hlavním problémem absence lékaře a nedostatky ve školství. Nemocniční péče v údolí je nekvalitní a navíc je třeba za ni platit. Na horách lékař není a tak se obyvatelé léčí sami. Pouze v Gerniku pomáhají nemocným setry řádu svatého Kříže, Damiána a Michaela. „My poskytujeme domácí ošetření neboli první a často i jedinou pomoc,“ vysvětluje sestra Damiána. „Mám zdravotní školu a po roce působení tady jsem se naučila i šít rány. Situace vás přinutí, člověk prostě musí pomoct. Místní lidé jsou tvrdí, přijdou jen s velkým úrazem, když už je to nutné. Nechtějí jít do nemocnice, je to tam řezničina a musí hodně zaplatit. A přitom jsou sedření z práce a umírají mladí. Promoknou třeba v lese a nachladí se a neléčí to a navíc je hodně úrazů z tvrdé práce,“ popisuje poměry v horách sestra, která zašívá gernickým jejich rány už šestým rokem.

Místní školy zase trpí nedostatkem kvalifikovaných učitelů. Jejich úroveň proto není příliš vysoká. Stává se, že děti v osmé třídě neumí plynule číst. „Škola nemá úroveň, nemá systém. Mají sice angličtinu už ve třetí třídě, ale neumí psát ani rumunsky ani česky, tak k čemu to je dobré?“ stěžuje si jedna z maminek.

Je to začarovaný kruh, protože vzdělání a rozvíjení talentu by pomohlo mladým najít uplatnění a vzdělaní lidé by mohli pomoci situaci ve vesnicích zlepšit. Když však někdo nějakého vzdělání dosáhne, odejde z hor do města. Vesnicím tak chybí vzdělaní a inteligentní vůdci s přirozenou autoritou.

Kulturní obroda byla po převratu svěřena učitelům z Čech, kteří přijíždějí díky podpoře české vlády. „Jsou tady trochu jiné než děti v Čechách,“ popisuje své zkušenosti helenská učitelka Martina Kopáčková. „Čekají, že je někdo bude vést a pokud to nikdo neudělá, tak to sami nezkusí. Přitom jsou hodně talentované, ale jejich talent nikdo nerozvíjí. Možná proto, že vzdělání tady není považováno za důležitou hodnotu. Holky se vdají a starají se o domácnost a pokračovat ve studiu si může dovolit jen málokdo,“ dodává česká učitelka. Ve většině místních škol je čeština na prvním stupni ve všech předmětech a teprve později se děti intenzivněji učí rumunsky.

Ještě v nedávné minulosti převyšovali banátští Češi díky svým vlastnostem a kulturní vyspělosti okolní národy, které se od Čechů učili racionálnějšímu hospodaření, vedení domácnosti a péči o obce a školy. Dnes už to však platí stále méně. „Jejich mentalita se už v mnohém přizpůsobila té „balkánské“. Jsou více pasivní a neteční ke společným věcem , zmocňuje se jich fatalismus a nedochvilnost,“ říká další z českých učitelů Jiří Svoboda. „Navíc na ně rozkladně působí zavádění moderních technických vymožeností. Přestalo se hrát ochotnické divadlo, nekonají se už žádné přednášky nebo besedy, upadl zájem o českou knihu a některé z obecních knihoven spíše připomínají skladiště knih,“ dodává Svoboda.

„Čistotnější jsou, to bych s váma hlasoval, ale pracovitější, to ne,“ charakterizuje svůj národ pošťák Johan Veverka ze Šumice. „Čech radši kouká, aby dělal nějakou lehkou práci, aby se nemušel tolik zvedat, aby nebyl jako zvěřina, jako když taháte s kravičkama. Čech kouká, aby byl čistej, ale pracovitější jsou Rumuni. Ale zasejc v poli, dyby Rumuni měli to ty pole chudý co my máme tady, tak ty by zemřeli hlady. Nějakej Rumun tady byl a říkal mi, Veverko, kdybychom tady byli jako vy, my bychom tady pomřeli,“ směje se pošťák.

Pomoc z domova

Na prašné ulici nedaleko kostela se supěním zastavil autobus. Ven se vyhrnuli čeští turisté a narovnávají si kosti, ztuhlé dvacetihodinovou cestou. "Tak jsme dorazili do Svaté Heleny. Podle seznamu si vás teď rozeberou vaši domácí, u kterých budete celý týden bydlet," zdůrazňuje svým ovečkám vysoká štíhlá průvodkyně, jejíž modré oči ladí s modrou oblohou a s modrými nátěry vesnických domků. K autobusu se už sbíhají paňmámy, zvěst o příjezdu turistů, kteří do rodinných rozpočtů přinášejí alespoň nějaký peníz na přilepšenou, se rychle roznesla vesnicí a na všechny domácnosti se zdaleka nedostane. Turisté představují vítanou pomoc z Čech.

„Já sám považuji agroturistiku za možná nejperspektivnější šanci pro to, aby zde lidé mohli získat nějaký příjem. Turisté sem přijíždějí už dnes ve větším počtu a kdyby se tomu podařilo dát nějaký komerční rámec, místní by se naučili prázdné domy pronajímat a prodávat turistům jídlo a turisté by za to platili a bylo by to přínosné pro obě strany,“ říká český velvyslanec v Rumunsku Jaromír Plíšek. „Mimochodem, taková praxe velmi dobře funguje kolem Brašova a v Bukovině, kde to podporují Francouzi a Belgičané a daří se jim přilákat tam ne úplně zanedbatelné množství turistů i ze Západu, kteří sem přijíždějí hlavně za autentickým venkovským prostředím, které je v Evropě zachováno už jen málokde,“ dodává Plíšek.

Myšlenka je jasná a mnohde v Evropě vyzkoušená. Co si pod tím má ale český turista v Banátu představit, těžko říct. Neexistuje agentura, která by agroturistické pobyty zprostředkovávala a zajišťovala školení domorodců, po vesnicích se přes sezónu potulují skupiny turistů využívající kvalitní značení turistických tras a novou značně rozpačitou turistickou mapu s mnoha chybami, kde jedna řeka má i tři názvy. A tak zatímco koncepce se teprve rodí, soukromé cestovky nabízejí návrat do české minulosti již dnes. Setkání napříč stoletími ale vyžaduje toleranci na obou stranách a občas vyvolává problémy. „Vozím lidi do Banátu už patnáct let a občas mi někdo vyčítá, že se tam jezdíme dívat na krajany jako na opice v ZOO,“ říká šéf jedné z cestovek Vilda Dvořák. „Je to ale něco zcela jiného. Lidi z Čech ubytováváme po rodinách a vznikají tak často přátelství na celý život. Ti lidé si pak píší a když odjíždí autobus, tak v Brně přibíhají s balíky, abychom je předali jejich známým v Banátu,“ dodává Dvořák.

Pomoc české vlády, která do dnešního dne představuje částku téměř 48 milionů korun, je koordinovaná společností Člověk v tísni při ČT. I díky ní i díky podpoře rumunské vlády mají české vesnice v mnohém lepší podmínky než jejich rumunské kolegyně. „Hlavním cílem všech našich aktivit v Banátu je zastavení emigrace, zachování české komunity a usnadnění života v často velice těžkých podmínkách,“ vysvětluje Lukáš Melnický. „Bohužel romantická představa starodávné vesnice, jakéhosi živého skanzenu, není v podmínkách současné reality proveditelná. Obyvatelé vesnic se budou muset více otevřít realitě současného Rumunska a najít alternativy k tradičnímu zemědělskému způsobu života. Jednou z alternativ by mohla být právě agroturistika. Snažíme se proto nalézt v Rumunsku zkušenou organizaci, která by tuto činnost v Banátu rozvíjela. Proto jsme nedávno zorganizovali exkurzi pro krajany do okolí rumunského Brašova, kde agroturistika funguje,“ dodává Melnický.

Výsledky dosavadní práce si krajané velice považují. Díky české vládě chodí děti ve Svaté Heleně do moderní školy a na Rovensku nemusí vodu nosit ze vzdálených napajedel. Jen vybudování asfaltu v Gerníku vyvolalo mezi turisty polemiky. „Asfaltování silnice je v přímém rozporu s rozvojem agroturistiky, turisté nebudou jezdit někam, kde je to stejné jako u nich doma, kde se vesnicí po asfaltu prohánějí auta a motorky,“ vysvětluje Pavel Hron, architekt zabývající se cestovním ruchem a tradicemi architektury v Jeseníkách, který Banát loni navštívil. „Přijedou za něčím, co doma nemají, ale to něco je třeba pro ně zachovat. Banát má v tomto smyslu unikátní hodnoty a ty je třeba chránit jako něco nenahraditelného a specifického, co jim jedině dává možnost existence. Kamenitá cesta vedoucí vesnicí k těm hodnotám patří. Pokud to neuděláme, bude to mít jednoduchý následek: Na Gerníku sice budou mít asfalt, ale stejně se všichni odstěhují,“ dodává Hron. Něco jiného je ale vnímání turistů a vnímání místních. A Gernickým nelze jednoduše a rychle vysvětlit, že asfalt je zásah do architektury staré vesnice. „I proto se snažíme najít pro krajany jiné způsoby obživy než jenom agroturistiku,“ dodává Melnický.

Ale místní lidé už o možnostech, které jim nabízí turistika, dobře vědí. Mnozí přes léto turisty ubytovávají a snad všichni si již zvykli na jejich zvědavost a chování, které nezapadá do vesnických zvyklostí. „Agroturismus, ten by tady šel pěkně dočista,“ říká šumický pošťák Johan Veverka. „Finančně to je probléma, kdyby někdo přišel zvenku, aby něco začal, aby dal ten tón, tak potom se bude zpívat dál. Ten první krok je nejtěžší. Já jsem to viděl jako toto léto. Kdybych sem bejvával a něco jim zrychtúval, aby se měli kde koupat, najíst se, kdyby se udělala trochu reklama, tady byly dva tři autobusy tejdně. Ale když viděj, že tu nic moc není, tak jedou dál. Oni říkaj, že se jim to líbí, že je to tady takový zvláštní,“ dodává pošťák, který sám turisty ubytovává. A ti jsou vděčni za vesnickou idylu, za pocit fungující katolické komunity, která je bez problémů přijme mezi sebe jako staré známé, za pocit bezpečí a dobrých sousedských vztahů. Vždyť je krásné trávit dovolenou tam, kde se dveře nezamykají. „Jen to tady takhle zastrčím a každý vidí, že nejsem doma,“ říká skoro každá banátská paňmáma když odchází z domu a zavírá dveře jen na kliku.

Modrý je Banát

Pozdě v noci mě mé putování po horách přivádí opět ke gernickým vodním mlýnkům. Říká se jim „vodenice“ a ty gernické mají kouzelná jména: Beránkojc, Cylinder, Konterlajky, Maštalířojc a Nový. Ten poslední, který ještě voní novotou, se celý chvěje pod tíhou otáčejícího se mlecího kamene – „běhounu“. Dva chlapi hlídají chod důmyslného a jednoduchého zařízení, které bez zbytečných převodů a soukolí využívá sílu krasového potůčku k semletí celozrnné mouky. Minulé století se zde snoubí se stoletím budoucím využívajícím zdroje, které jsou místní a obnovitelné. Mlít se bude do rána, mouky v truhlici přibývá jen pomalu, semletí čtyřicetikilogramového pytle trvá asi hodinu a na vůz se jich vleze deset. Tady v horách se však čas neměří hodinkami, ale jen hotovou prací.

Uvnitř roubenky hoří oheň, a maluje po stěnách dřevěnice strašidelné stíny. Je tady teplo, kouř vystupuje dýmníkem teprve poté, co ohřeje nás i koně přežvykující za přepážkou z trámů. Voní tady čerstvá mouka, chlapský a koňský pot a slivovice. Vůně života a jistoty, že jídla na zimu bude dostatek. „A vy se nechystáte odjet do Čech?“ ptám se a hrdlem mi protéká slivovice vonící morušovým sudem. „Ne, co bychom tam dělali, tady jsme doma, a tam bychom byli jenom cizinci. Tady jsme se narodili, tady musíme umřít. A navíc: postavili jsme si nový mlýnek,“ říká jeden z Gernických a mezi prsty zkoumá jemnost mouky.

Nazítří nastupuji do autobusu, opouštím Banát a vracím se do jiného století. Opouštím zemi, kde můžete spatřit babičku jak stezkou mezi poli vede kravský potah a při chůzi plete ponožky na zimu. Přichází k nám, přibližuje se, jde staletími do naší doby. Je věčná, nikdy neumírá, tak jako již nikdo nepamatuje, že by se narodila. Opouštím kraj, kde se vesničané při vjezdu do vesnice křižují, tak jako před tisícem let a kde bůh není jen prázdným pojmem, ale jedním z obyvatel banátských hor, kterého můžete kdykoliv potkat, máte-li oči otevřené. „Spánembohem“ zní ono kouzelné a přitom všední slůvko, které jeho přítomnost přivolává.

Svatá Helena, odkud vyjíždí můj autobus, je zahalena do ranní mlhy, která smáčí střechy domů a po kapkách sklouzává z konečků větví. Je to pozdrav nedalekého Dunaje, který se takto každé podzimní ráno vydává do hor podívat se, jak žijí Češi, kteří sem připlavali z Vídně. Autobus sjíždí z kopců k Dunaji a já přemýšlím, co se stane, když babičku vypravěčku, která ve starém domečku z vepřovic a s černou kuchyní vypráví dětem pohádky nahradíme televizí. Když harmonikáře nahradí rádio, život pod prostorným nebem nahradíme pohodlím sídlišť a nezávislost sedláků ohnutými zády zaměstnanců. Co se stane v nás. A stane se vůbec něco?

Banátská obloha je sytě modrá, omítky domů a plot kostela jsou zabarveny do modra, ranní mlha ve Svaté Heleně je modrá stejně jako sváteční sukně banátských babiček. Modrá je řeka, po které sem připluli před šesti generacemi drobní řemeslníci z českých zemí. A modrá je i barva naděje. Že vesnice nezaniknou, pole nezarostou kopřivami a bukovým pralesem a cesty našich pradědů nezpustnou. Ty cesty vedoucí k polím i ty cesty v nás samotných.



 

Během svého pobytu u krajanů se chovejte jako pozorní, uctiví a nenápadní hosté, abyste příliš nenarušili unikátní atmosféru českých vesnic. Vaše návštěva v roli platícího turisty by měla být pro krajany i pro nádhernou přírodu Banátu přínosem.


V rámci projektu rozvoje agroturistiky pro Společnost Člověk v tísni zhotovil Ivo Dokoupil. 

© Společnost Člověk v tísni, 2003