PRÁZDNINY U KRAJANŮ

Turistika v českých vesnicích rumunského BANÁTU


 DOMŮ|VESNICE |HISTORIE |TRADICE |FOTOGALERIE |MÍSTOPIS |KNIHY, MAPY|ČLÁNKY|PODNIKÁNÍ|DOPRAVA|PIVO|PENÍZE|POMOC

TURISTIKA |CYKLOTURISTIKA|UBYTOVÁNÍ|STRAVOVÁNÍ|RYBAŘENÍ|ZÁJEZDY|DÁRKY |ZÁSADY CHOVÁNÍ| AMBASÁDY|SLOVNÍČKY


Banát - pohlazení duše

Mgr. Olga Kalčíková


Byla jsem požádána redakcí, abych se s čtenáři podělila o své zážitky z cesty, kterou jsem měla příležitost uskutečnit v letošním červnu. Nejprve jsem chtěla odmítnout, nakonec přece jen sedla k počítači a začala psát. Bude to ale jako z pohádky Jana Wericha: ani bosa, ani obuta, ani pěšky, ani vozem … Snad laskavý čtenář na konci mého vyprávění pochopí.

Banát. Malé území se nachází nad Dunajem na hranici Rumunska a Srbska. Ani daleko, ani blízko. Podle toho, kudy a čím pojedete. Autem 15 hodin, cca 1200 km, vlakem 30 hodin, ale pak ještě zbývají další kilometry jiným způsobem. I historie území je jednou taková a za pár let jiná. Jednou připojení k Velkorumunskému království, jednou k Rakousku-Uhersku, vzápětí zase ne. Národnosti se tam až do 18. století střídaly. Pak se tehdejší velkodřevař Magyarly rozhodl zbohatnout na dříví a potřeboval vykácet lesy. Za pracovní příležitostí, jak se nyní moderně říká, tehdy jako obvykle "za prací" sem přišlo několik desítek rodin z Čech a Moravy. Lesy vydaly své bohatství, gróf zaplatil a odešel. Lidé se rozhodli zůstat. Vypravili se do Temešváru, požádali tamní vojenskou posádku, zdali by po vzoru svých předků na Chodsku mohli pomáhat chránit hranici. A světe div se, do jednoho týdne přišel glejt přímo od císaře z Vídně. "Můžete zachovat své vesničky, obdělávat políčka, hlídat hranici, v případě vojny nastoupit službu." Ale historie je asi přece jen trochu jiná, jak jsem se dočetla v knížce J. Urbana "Češi a Slováci v Rumunsku". Podle něj se tehdejší guvernér domluvil na úskočné nemravné hře s Magyarlym, neboť tento nezajištěný, obnažený úsek hranice ve zcela liduprázdném území potřeboval ostrahu, avšak podmínky pro lidi byly nelidské. Pronajal mu lesy k vykácení za podmínky, že na práci najme dělníky k tomu potřebné v Čechách. Ať už je historie jakákoli, faktem zůstává, že pracovití čeští lidé zde zůstali a založili více než deset českých vesniček. 

Mluví se tu krásnou češtinou. Jen pro pojmy, které náš jazyk obohatily tak, jak šlo poznání, nemají výrazy české, ale vypomohli si z rumunštiny či němčiny. Takže nesvítí elektřinou, ale kurent. Můj kolega Kalista po prvním rozhovoru se blaženě usmíval, to jak jej pohladilo krásné slůvko "níčko". 

Na naší cestě jsme se nejprve stavěli v lázeňském městečku Baile Herculane. Jestli si chcete vzpomenout, jak většina našich měst vypadala na počátku devadesátých let, stačí se projít. Například hned nádraží. Bylo postaveno, aby uvítalo císaře pána, který jak víme, miloval železnici. Je secesní a bylo by nádherné. Ale nyní je zašlé, neopravované. Nedávnou slávu připomínají vznosné a zdobné lázeňské domy, dnes nevyužívané, neboť je zprivatizovali povětšině spekulanti a nechávají je chátrat. Prý i nějaký slavný boxer. Přesto se i sem vrací postupně podnikání - bazén s tobogánem je toho dokladem. Kdybychom vyjeli jen o dva kilometry nad město, našli bychom uprostřed skal vybetonovanou nádrž, do níž přitéká pramen 40oC horké vody. Takto volně bezplatně a téměř bez jakéhokoliv zázemí je zážitkem poležet v ní, nad sebou bílé skály a koruny stromů a o několik metrů níže se ochlazovat v horské říčce. Místní pan starosta mluví o všem, co lázně potřebují: zavést kanalizaci, řešit odpady - ostatně jsme to viděli. Skládku vždy částečně vezme jarní voda, a tak odpadky jsou po březích, kam oko dohlédne. To už je pro nás opravdu nezvyklý a rušivý pohled. Přitom to není tak dávno, kdy to u nás vypadalo podobně. Místní si mnoho slibují od vstupu do Evropské unie a finanční pomoci. Pan starosta je velký optimista a velmi energický člověk. Ví, že potřebují připravovat projekty, hledá partnery. Zamířil vysoko, na naše Karlovy Vary, jak on řekl v nadsázce: "zkusil najít velkého bratra, který by pomohl", ale u nich neuspěl. Tak jsme vyprávěli o Konstantinových Lázních, třeba "menší bratr" by se mohl hodit také. Po mnoha hodinách v autě a sice přátelské, ale přesto pracovní návštěvě na místní radnici, máme hlad. První hospůdku opouštíme hned. Nevábně voní jako stará závodní jídelna. Druhá hned vedle je přívětivější. Prosíme naši tlumočnici, místní paní učitelku, aby nám poradila nějaké rumunské tradiční jídlo. Když přinesli vývar a v něm drštky, k tomu kyselou smetanu a pálivé papričky, nevěřili jsme, že to bude k jídlu. Jedla jsem tuto polévku pak ještě jednou, je výborná a doporučuji ochutnat. S místními chlebovými plackami.

Usedáme s velkým zpožděním do auta a vyrážíme na poslední etapu naší dnešní cesty.Projíždíme kolem Dunaje, krátce se zastavujeme na vyhlídce. Vpravo máme Srbsko, vlevo se zdvíhají jižní Karpaty. Do nich začínáme stoupat. Národní park se hlásí téměř okamžitě. Ivo Šašek má postřeh. Díky němu zastavujeme a udiveně pozorujeme téměř třiceticentimetrovou chráněnou želvičku. Leze si jen tak přes cestu. Ostatně ji vidíte na fotografii. V džungli stromů hledáme odbočku na Bígr/Bíger. Možná je Vám jméno povědomé. Mohli jste se s ním seznámit v jednom díle Výměny manželek stejně jako s paní Mlezivovou - to je ostatně příjmení většiny obyvatel v Bígru. 17 kilometrů stoupáme hlubokým lesem po úzké cestě. Už téměř nevěříme na civilizaci. Pak najednou na kopci u křížku se před námi rozvine údolí s malebnou do kříže stavěnou vesničkou, v centru křížení ladovský kostelík. Odpustíte-li mi, podělím se s laskavým čtenářem o první dojmy. Vystoupila jsem z auta, nadechla se vzduchu a udělala něco, co u nás by mne zřejmě zabilo. Rozběhla se. Světe div se. Mohu dýchat, krásně dýchat. U nás lapu po deseti metrech po vzduchu. Volně jsem sběhla k vesnici, potkávám první české krajany, vedou krávy z pastvy, zvoní zvonce, štěkají psi. Všichni se zdravíme a já se ocitám v jiném světě. Ještě když píši tyto řádky, znovu se nadechuji a v záři zapadajícího slunce vidím Bígr. Místní nás vítají, zvou na malé občerstvení. Nabízejí čerstvě nadojené mléko, kravský sýr. Jako dárek si odvážím PET lahev s čerstvým mlékem. Je to takový malý experiment. Před sebou několik dní, horko. Ale láhve se nevzdám. Na konci mého vyprávění Vám prozradím, jak to s mlékem dopadlo. V Bígru potkáváme skupinu studentů pražského gymnázia J. Keplera. Jezdí sem již pravidelně, snaží se zmapovat historii a tak ji zachovat. Jejich paní profesorka se s námi dělí o jejich dnešní zážitek. V okolí Bígru není mnoho úrodné půdy. Proto vesničané dostali úrodné pozemky, které byly vzdáleny téměř dvacet kilometrů. Ráno s motyčkou vycházeli je obdělávat, večer se vraceli. A studenti si to dnes vyzkoušeli. 17 kilometrů tam a zpět. "Nedovedu si představit, že bych mezi tím celý den měla ještě obdělávat kamenité pole," shrnula dnešní zkušenost studentů. To já také ne. 

V kostelíku sv. Trojice na nás dýchne tradice lidových svátků, rozjímání. Právě tady bych chtěla prožít vánoční mši. Visí tu obrazy pana Josefa Řeháka. O pozůstalost tohoto místního umělce se v rodné chalupě stará jeho krásná vnučka. Jak je již zvykem, nabízí i ubytování. Můžete tak přespat přímo v muzeu mezi krásnými obrazy. Dávno jsme již měli být na cestě, avšak přátelskou atmosféru se nechce opustit. Takže nakonec "stíháme" i tancovačku, kterou připravili studenti. "Ale dříve byl sál narvaný," povzdechne pan Mleziva. A za tímto povzdechem cítím hluboký smutek z toho, co čas přinesl a přináší. A také s čím se v Banátu ještě mnohokrát potkáme. Mladí odcházejí, opouštějí rodné vsi. Odcházejí za prací, vzděláním i zábavou. Tedy tím, co jim Banát nemůže nabídnout. 

Naše cesta nás v průběhu příštích dni obohatila o setkání se Svatou Helenou, Gerníkem a Rovenskem. Všude jsme se potkali s pohostinností, skromností, pracovitostí místních lidí. A současně s paradoxy střetu s moderním světem. Raději nemyslet, kam odtéká voda z automatické pračky. Nebo si představte situaci, kdy turista při ranní hygieně stojí u lavoru, od klasické kadibudky jej dělí hnojiště a čistí si zuby elektrickým kartáčkem. Vyjdete jen kousek za vesnici a voňavou louku plnou včel a motýlů hyzdí skládka odpadků z těch nejsoučasnějších výrobků. Raději si před očima opět promítám pohled na zalesněné vrcholy Karpat, které v tichu rovenského hřbitova dávají této krajině přízračnost nedotknutosti. A také na chuť mléka, o němž jsem vám vyprávěla, že jsem jej dostala dárkem v Bígru. Bylo v PET lahvi čtyři dny, v teple. Zkyslo. Ale nezhořklo, jak se vám stane z toho u nás - tu hrůzu si raději nevybavujte, ať si nezkazíte chuť těchto řádek. Tak mléko z Bígru nádherně zkyslo a klasickou kyselou polévku z něj jsem jedla celý týden. Věřte, že pro tuto chuť tam určitě ještě pojedu. Ale nesmírně se bojím, zda ji tam najdu za rok či dva.

Vím, že bych si hrozně moc přála tuto nádhernou zemičku, mezi jejímiž lidmi se cítím hluboce doma, zachovat stále ve stejné podobě. Nevystavit ji globalizaci, chalupářství, pohodlnosti 21. století. Ale vím také, že to není možné.

Ale nesmím být pesimista. Třeba to vyjde. Alespoň trochu … přijme-li návštěvník za svá určitá pravidla hry. Na stránkách www.banat.cz je najdete pod všemi radami, které za dobu, kdy náš stát prostřednictvím Společnosti Člověka v tísni podporuje naše krajany, nejlépe shrnul pan Ivo Dokoupil: "Během svého pobytu u krajanů se chovejte jako pozorní, uctiví a nenápadní hosté, abyste příliš nenarušili unikátní atmosféru českých vesnic. Vaše návštěva v roli platícího turisty by měla být pro krajany i pro nádhernou přírodu Banátu přínosem."

Autorka je zástupkyní hejtmana 
Plzeňského kraje pro cestovní ruch.


 

Během svého pobytu u krajanů se chovejte jako pozorní, uctiví a nenápadní hosté, abyste příliš nenarušili unikátní atmosféru českých vesnic. Vaše návštěva v roli platícího turisty by měla být pro krajany i pro nádhernou přírodu Banátu přínosem.


V rámci projektu rozvoje agroturistiky pro Společnost Člověk v tísni zhotovil Ivo Dokoupil. 

© Společnost Člověk v tísni, 2006