PRÁZDNINY U KRAJANŮ

Turistika v českých vesnicích rumunského BANÁTU


 DOMŮ|VESNICE |HISTORIE |TRADICE |FOTOGALERIE |MÍSTOPIS |KNIHY, MAPY|ČLÁNKY|PODNIKÁNÍ|DOPRAVA|PIVO|PENÍZE|POMOC

TURISTIKA |CYKLOTURISTIKA|UBYTOVÁNÍ|STRAVOVÁNÍ|RYBAŘENÍ|ZÁJEZDY|DÁRKY |ZÁSADY CHOVÁNÍ| AMBASÁDY|SLOVNÍČKY


Pokad budem moct

Ivo Dokoupil, Hospodářské noviny, 4. 10. 2004



Po strmé kamenité ulici vedoucí ke kostelu spěchá muž s velkým balíkem na ramenou. Peřiny zabalené do růžového prostěradla převázané režným provazem nakládá dozadu do tranzitu s českou poznávací značkou a usedá na volné sedadlo. Novomanželé Pekovi měli svatbu teprve předloni na podzim a dnes navždy opouštějí rodnou vesnici Svatá Helena rozprostírající se nad hlubokým údolím Dunaje, aby hledali štěstí ve vzdálené vlasti. Jejich předkové sem do rumunských Karpat přišli přesně před 180 lety a nyní z Heleny odchází další vlna vystěhovalců. Rudné doly v nedalekém rumunském Bošňáku se zavírají a to se stalo popudem k balení kufrů. Věčná touha najít lepší domov pro své děti přivedla kdysi české emigranty na samou hranici Rakouska – Uherska a stejná touha je nyní žene zpět do vlasti.

Gerník, Svatá Helena, Eibentál, Bígr, Šumice a Rovensko – to jsou jména šesti ryze českých vesnic v rumunském Banátě, v jihozápadním cípu Rumunska. Znějí trochu česky a trochu exoticky – ostatně tak jako vše, co v těchto vesnicích potkáte. Jídlo, pálenka, oblečení, muzika - vše je tvořeno zvláštní směsí Balkánu a starého domova, odkud si Češi před sedmi generacemi přinesli vše co mohli na vorech po Dunaji uvézt: vozy, dobytek, šaty, zvyky, jazyk, tance i českou mentalitu s její pracovitostí, smyslem pro humor, pohostinností ale i tvrdohlavostí.

Téměř dvě století dřiny proměnilo pralesy nad Dunajem v kvetoucí zahradu plnou políček, cest, osad, kostelíků a domků roztroušených po kopcích. Po pádu železné opony se sem však dostal nový a lákavý vzduch ze západu společně s televizí a s vidinou snažšího života ve vytápěných domech s teplou vodou. Jen málokteří odolávají a zejména ti mladší se vydali za putováním za svobodou. Zdá se, že z českého ostrůvku uzavřeného rumunským a srbským pravoslavným mořem za pár let nezůstane nic víc než vzpomínky. „Pokad budem moct, tak tady budem,“ říká gernický nůšař Josef Křeš. „A pak pudem za Stehlíkojc. Víte, to se u nás tak říká, ti bydlí u krchova,“ dodává vesele.

Z vesnice za svobodou

Nad vesnicí Gerník se do dálky táhnou hnědě zbarvená rozoraná pole. Po polních cestách od rána sem a tam proudí povozy tažené statnými koňskými spřeženími. Gerničtí koně mají v kraji výbornou pověst a jsou proto vyhledávaným zbožím. Místní sedláci si na nich zakládají a není pro ně větší pýchy než jsou jejich koně.

Na jižních svazích se ve vinohradech od rostliny k rostlině sklání vesničané s nůžkami. Je nejvyšší čas ošetřit rostliny, které na podzim dávají lahodné sladké ale slaboučké víno. „To víno je ještě po mém dědečkovi,“ vysvětluje žena ošetřující nevelký vinohrad. „V zimě ale hodně pomrzlo. Kdyby byly aspoň tři kazany, to bychom byli rádi,“ dodává s úsměvem. Její čeština je s příměsí nářečí a připomíná dialogy Jiráskových postav. Jen ten „kazan“ – označení pro kotel na kvas – se do místního českého jazyka vloudil z rumunštiny.

Směrem k Dunaji, který zde protíná mohutné hřebeny Karpat, se nabízí úchvatný výhled přes množství kopců a pahorků. Vracím se do vesnice a u křížku na jejím kraji zdravím starší manžele jedoucí na voze z pole domů. „Pozdravpánbůh,“ říkají na přivítanou a dáváme se do řeči. „Všechny děti máme u Chebu, troje jsme jich vychovali a nakonec jsme zůstali sami,“ svěřují se náhodnému chodci z Čech a je vidět, že jen těžko zadržují slzy vzpomínek. „Čeho jsme se to dočkali, kdo se teď o nás ve stáří postará? Teď ještě můžeme, ale co s námi bude za pár let, až si už ani nevypěstujeme ani nepomeleme,“ stěžuje si trpce babička v šátku na svůj osud.

Podobná slova slyšíte v českých vesnicích na každém kroku. Mladí odcházejí a postupně zůstávají jen staří, protože přesadit starý strom je obtížné. „Syn žije u Kolína v Čechách, dcera se za dva tři roky taky ztratí a kam se pak podějeme?“ říká Johan Šubert z Rovenska. „Nezůstane, než dům zamknout a klíč si vzít s sebou. Už taky tolik nesekáme, co jsme sekali a louky už zarůstají bodláčím, už to neprojdete,“ dodává. Zdá se, že dědictví po předcích, grunt, který byl pro sedláka vždy tím nejcennějším, nakonec zůstane bez užitku. „Celý dům jsme pro mladé opravili a teď je to prázdné,“ říká Josef Altman, sedlář z Gerníku. „Děti odešly a my musíme jít za nimi. Kdybychom to věděli, tak se tak nedřeme, všechno bylo zbytečné,“ uzavírá své úvahy, když spolu večer sedíme nad jeho vynikající pálenkou. Právě dodělává koňské postroje a pod jeho šikovnýma rukama vzniká kus krásy. „Kdyby přijela duba pro starý báby, tak se u ní potlučeme, která bude první“ říká babička Barča z Bígru, která je známá svým ostrovtipem a smyslem pro humor.

Po staletí bývalo v českých vesnicích zvykem a nepsaným zákonem na slovo poslouchat své rodiče a ve stáří se o ně postarat. Tento zákon dával rodičům jistotu, že ve stáří nezůstanou osamoceni. Už deset let ale české banátské vesnice zažívají šok z uvolnění staletých mravů. Mladí utíkají do měst, zbavují se pout k vesnici i k rodině a užívají si svodů moderní doby. Vždyť kdo by dnes chtěl v dospělosti bez odmlouvání poslouchat své stárnoucí rodiče a která nevěsta by toužila podřizovat se denně paňmámě, jak se tady říká tchýni? Ve městech bydlí mládež v ubytovnách a zažívají to, o čem se jim při vyhánění dobytka na pastvu ani nesnilo. Změny, které u nás probíhaly po desetiletí, se tady odehrávají během několika let. O to je výsledek radostnější pro některé a bolestnější pro jiné.

Otevřené brány do Mitasky

V Praze před budovou školy v Londýnské ulici vystoupily z autobusu na chodník české děti z Banátu, které přijely na výměnný pobyt. České paní učitelky se kolem nich seběhly jako starostlivé hospodyňky a hned vyzvídají, co by děti chtěly v Praze vidět. Nějakou památku, jezdící schody, zoologickou zahradu nebo velký obchodní dům? „Tak já bych asi chtěla vidět tu Mitasku,“ špitla malá holčička. Fabrika vyrábějící pneumatiky se stala mezi banátskými Čechy synonymem štěstí a naděje na lepší budoucnost.

Do Banátu jezdí z Čech nejenom turisté. Občas přijedou i ti, kteří tady v dalekých horách hledají spolehlivou pracovní sílu. A najdou. Z chalup obklopených zahradami a pasoucím se dobytkem odvážejí do českých měst mladé chlapce i dívky, kteří jsou přivyklí těžké práci a ochotně budou pracovat i za nevelkou mzdu. Jejich vzdělání je totiž zanedbatelné a tak můžou dělat jenom práci nekvalifikovaných dělníků.

„Nejhorší je, že samotní rodiče nekladou na vzdělání svých dětí důraz,“ vysvětluje český učitel Jaroslav Svoboda, který v Banátu působí již léta. „Na co se vlastně učit - říkají nám svorně děti i rodiče. Vždyť stejně půjdeme do Mitasky,“ dodává učitel, který působil v několika vesnicích a tak dobře zná nedostatky místního školství. „Na Gerník se však několik rodin z Čech vrátilo a odliv lidí hned ustal,“ říká Svoboda.

Sedláci zůstávají

Za Gerníkem v místě zvaném „U Petra“ stojí pět karpatských vodních mlýnků, kterým se tady říká vodenice, s poetickými názvy: Cylindr, Kontrlajka, Beránkojc, Maštalířojc a Nová. Jelikož roubenka mlýnku je spojena se stájí pro koně, voní to uvnitř čerstvou moukou a koňským hnojem, zvláštní kombinací, která patří k vesnici a k těžké práci s hlínou a se zvířaty. Těžký mlecí kámen se rychle otáčí hnán primitivní turbínou a hospodář běhá od jednoho mlýnku ke druhému a kontroluje zrnitost mouky. Jeden mlýnek má na starosti až 16 rodin a mele se většinou celou noc až do rána. Ráno pak přijíždí s vozem naloženým obilím další hospodář.

Hlavním důvodem útěku je nedostatek slušně placených pracovních míst. Pro mladé lidi, kteří mají život před sebou, se tak neotvírá žádná růžová perspektiva. Jistotou zůstává jedině práce na vlastním poli a chov dobytka. To, co je ale pro projíždějící turisty romantickou ukázkou poměrů, které kdysi vládly i v Čechách, je ale pro domácí každodenní dřinou. Pracuje se po celý rok venku na poli, často bez ohledu na počasí nebo nachlazení hospodáře. Kolem mlýnků voní mateřídouška a zurčí dravý potůček. Hospodář se usmívá a nabízí mi pálenku a slaninu. „Loni byla dobrá úroda,“ praví znalecky. "Letos to taky vypadá dobře, jen kdyby trochu zapršelo". Sepětí s přírodou má své klady i zápory. Dává sedlákovi pro úředníka netušenou svobodu i odpovědnost, ale vystavuje ho i rizikům neúrody a utrpení. Pracovat jenom osm hodin pět dnů v týdnu je pro mnohé příliš silným lákadlem.

„Vždycky, když odejde další významná rodina, tak se utěšuji tím, že opravdoví sedláci neopustí grunty svých předků a zůstanou,“ říká další český učitel Petr Skořepa ze Svaté Heleny. „Ale zůstává jich stále méně,“ dodává sedě na židličce a podává si k dojení další ovci. Je jedním z mála, kteří zvolili obrácenou cestu: z Čech se přistěhoval do Banátu. „Vždy jsem toužil učit někde na vesnici, kde ještě fungují tradiční autority: starosta, farář a učitel. V Čechách jsem žádnou takovou nenašel a tak jsem před čtyřmi lety využil nabídky českých úřadů, které do míst s krajanskou menšinou pravidelně vysílají učitele,“ vysvětluje Skořepa.

Český Banát láká stále více lidí z Čech. Nacházejí zde ostrůvek české svébytnosti, kulturní endemit podobný vzácné rostlince, kterou nelze nalézt nikde jinde na světě. Mnozí se sem již léta vracejí, další se snaží místním pomáhat navazováním kontaktů, které by místním přinesly pracovní příležitosti. „Už je v plánu zavedení mikrovlnného spoje až na Rovensko, takže tam bude internet. Pak tady asi už zůstanu natrvalo,“ plánuje Tomáš Novák, který vlastní softwarovou firmu v Brně a po dvou týdnech střídá Brno za Rovensko, kde dělá u sedláka. „Už jsem si zvykl na práci na poli, líbí se mi. Nevidím důvod, proč bych nemohl ráno vykydat hnůj a pak sednout k počítači,“ dodává muž v tmavé vestě, jako vystřižený ze starých fotek. Nové technologie možná umožní obrátit směr stěhování a mnozí z českých vysokoškoláků začnou přemýšlet o romantice Banátu jako o svém budoucím místu působení. „Táto, já nebudu bourat to, co vy jste postavil,“ zaslechl jsem jednou na Heleně, když se rodina Švejdů bavila o osudu jejich salaše. Možná, že také zůstanou.

„Čemu vděčíme za to, že jsme se tady udrželi i s jazykem a kulturou, že jsme tady vytrvali, že jsme si zachoval i svou národnost?“ pokládá si při kázání řečnickou otázku děkan Václav Mašek z Eibentálu, největší současná osobnost banátských Čechů. „V první řadě děkujeme naší izolaci, na kterou si často stěžujeme a která nás chránila. Druhou příčinou je naše víra, protože okolí bylo a je pravoslavné. A třetí příčinou je česká písnička, která nás poveselí,“ dodává se sobě vlastní moudrostí. „Jak se tam máte vy krajané v Rumunsku, ptají se mně často,“ vypráví děkan. „A já jim odpovídám: Jak se máme? S potem na čele, někdy i se slzami na očích. Jsme daleko od staré vlasti a je nám těžko. Ale s radostí na srdci.“


 

Během svého pobytu u krajanů se chovejte jako pozorní, uctiví a nenápadní hosté, abyste příliš nenarušili unikátní atmosféru českých vesnic. Vaše návštěva v roli platícího turisty by měla být pro krajany i pro nádhernou přírodu Banátu přínosem.


V rámci projektu rozvoje agroturistiky pro Společnost Člověk v tísni zhotovil Ivo Dokoupil. 

© Společnost Člověk v tísni, 2003