PRÁZDNINY U KRAJANŮ

Turistika v českých vesnicích rumunského BANÁTU


 DOMŮ|VESNICE |HISTORIE |TRADICE |FOTOGALERIE |MÍSTOPIS |KNIHY, MAPY|ČLÁNKY|PODNIKÁNÍ|DOPRAVA|PIVO|PENÍZE|POMOC

TURISTIKA |CYKLOTURISTIKA|UBYTOVÁNÍ|STRAVOVÁNÍ|RYBAŘENÍ|ZÁJEZDY|DÁRKY |ZÁSADY CHOVÁNÍ| AMBASÁDY|SLOVNÍČKY


Čeští kolonisté v krásném kraji

Jak žijí a o čem sní krajané v dalekém Banátu

Marek Švehla, Respekt 39/03



Po hrbolaté prašné cestě přijíždí vůz tažený dvěma koňmi, kolem poskakuje hříbě. Jedno ze zvířat drží za uzdu mladík v kšiltovce a s vozem zajíždí pomalu do dvora. Tam následuje každodenní rutina - odstrojit koně, napojit je. Pak se ještě postarat o krávy a další zvířata. Po dvoře pobíhá čtveřice selat a z rohu od plotu voní švestky čekající v kádi na přepálení. Václav Němeček (20), který se právě vrátil po celodenní práci z pole, už ale dva měsíce nosí v hlavě něco jiného. V červenci se totiž vrátil z cesty do Čech a začal naplňovat svůj velký sen - přestěhovat se z rumunských hor do země svých předků. "Dal jsem si žádost o papíry a teď čekám, až přijdou. Všichni odsud chtějí pryč. Ze čtrnácti lidí z naší třídy tu zůstal jen jeden kluk a dvě holky. Jinak všichni odešli."

Kde zamrzl čas

Tisíc kilometrů na jihovýchod od posledního moravského patníku, za maďarskou pustou a kusem rumunského Podunají čeká na českého turistu neobvyklý zážitek. V odlehlém kopcovitém kraji bez asfaltových silnic, s bukovými lesy, strmými pastvinami a nekonečným výhledem na táhlé řetězce hor slyší najednou svoji rodnou řeč a vidí vesničky, které jako by sem někdo celé přestěhoval odněkud z české kotliny - ale kde zamrzl čas. Oře se tu s koňmi, jezdí s kravským spřežením, lidi chodí krajinou pěšky a místo nákupů v supermarketech si jídlo vyrábějí převážně sami. Problém ale je, že tento starý pozoruhodný svět v posledním čase neúprosně mizí. Zatímco v osmdesátých letech tady v Banátu, jak se oblasti říká, žilo zhruba tři a půl tisíce Čechů, dnes jich je něco přes dva tisíce a převažují starší lidé. Za komunismu jezdilo obdivovat české vesnice do Banátu jen pár zasvěcenců, po revoluci začal místním pomáhat i český stát. Během několika let se kolem vesnic zpevnily cesty, natáhl obecní vodovod, opravily školy, zavedlo nové topení do škol, přivezlo se nějaké vybavení, staré počítače, xeroxy, videa a učebnice. Začátkem 90. let dorazilo takto do banátských vesnic z Čech zhruba 50 milionů korun. Pak penězovod znatelně vyschl. "Už nemá smysl tolik utrácet," vysvětluje Lukáš Melnický ze společnosti Člověk v tísni, která místním pomáhá. "Lidi odtud stejně odcházejí." I při cestě do největší české vesnice Gerniku se musí motorista rozloučit s pohodlnou asfaltkou hned, jakmile sjede z magistrály běžící podél Dunaje. Vzhůru se klikatí prašná cesta. Samotný Gernik leží těsně pod kopcem. Uprostřed svítí bílá fasáda katolického kostela, za ním je škola a o kus dál hospoda spojená s konzumem. Před lety tu žilo tisíc lidí, teď o něco více než polovina. Už na první pohled je to znát: řada sto let starých chalup, které by v Čechách patřily mezi ceněné trofeje pražských chalupářů, zeje prázdnotou, u některých používají sousedi alespoň chlévy pro svá zvířata. Jednou denně sem jezdí autobus, či spíš náklaďák upravený na autobus, který ráno ve čtyři hodiny odváží chlapy do uhelných a rudných dolů do rumunského městečka Moldova Nova asi třicet kilometrů odtud. Navečer pak jezdí spoj zpět. Kdo z vesničanů chce do města na trh, musí si přivstat také. Vlastní auto tu má málokdo.

Vůle boží

Cesta za snem zvaným "život v Čechách" vypadá u Václava Němečka a dalších banátských téměř identicky. Po učení nastoupil jako hlídač za dva tisíce korun měsíčně do nedalekých dolů. Po roce toho nechal, pracoval jen na rodinném statku a začal se připravovat na vystěhování. "Není to tu špatné, ale není tu práce, jen dřina na poli a z toho nemám žádné peníze," vysvětluje na dvoře rodného domu. Na jaře si vyjel do Čech okouknout možnosti a s pomocí příbuzných si dojednal práci traktoristy v zemědělském družstvu. Teď už jen čeká na povolení od úřadů. Doma v Gerniku zůstávají prarodiče i rodiče, bratr už ale má také zažádáno o povolení k pobytu v Čechách. "Je tu hezky, ale chtěl byste tu pracovat? Všude je těžko, tady ale příliš těžko. A jak to tady skončí? Je to vůle boží, on rozhodne, co tady s českými vesnicemi bude." Schyluje se k večeru a hospoda uprostřed vesnice se začíná plnit lidmi. Kromě limonád v plastu se tu prodává čepované rumunské pivo (za osm korun půllitr), u stropu poblikává namodralé světlo televize. Na "štrochandu" - jak se tady postaru posezení v hospodě říká - přišlo minimálně dvacet mladých lidí, překvapivě hodně na vesnici, kde všichni utíkají pryč. "Všem je nám méně než osmnáct, ještě nikam nemůžeme odejít," říká Marie Mašková, která v hloučku svých vrstevnic ucucává kolu. Sama podobně jako většina dalších mladých žen vlastně nikdy neopustila vesnici. Vychodila základní školu a teď pracuje s rodiči na poli. Na podzim se prý poprvé vypraví podívat k příbuzným do Čech. "Vím, že tam je lepší život," říká. "Co to znamená? No hlavně méně práce a taky možnost žít bez rodičů. Tady jsem bez šance postavit si dům, koupit si byt a žít si svým vlastním životem. A když všichni odchází, tak pomalu mizí možnost někoho si najít. Vždycky bylo jasné, že si musíme vzít za manžela zase Čecha, takový je tady zvyk. Mladé Rumuny ani neznáme," krčí Marie rameny. Jan Altmann (30) sedí před gernickou hospodou a z půllitru upíjí pivo. Jako řada jeho sousedů i on se rozhodl odejít do Čech a také zaujatě vypráví o zdejších problémech s nezaměstnaností a chuti zkusit lepší život s více penězi. Vedle toho má ale i další, trochu jiné důvody, než je obvyklé. Jeho bratr působil až do léta jako gernický kněz. Když ho před časem světili, byla to velká sláva, na kterou přijel biskup až z Čech. Letos se ale přihodila nepříjemná událost, o které se v Gerniku mluví jen šeptem. Několik děvčat ze školy totiž kněze obvinilo, že na ně nepatřičně sahal. Kněz obvinění odmítl, rozjelo se vyšetřování, vesnicí začala údajně obíhat nahrávka s výpovědí dívek a biskupství v oblastním centru Timisoaře se rozhodlo duchovního správce přeložit jinam. Takže mše teď v Gerniku slouží kostelník a případ by se patrně stal klasickou nevyřešenou pří, které se občas na vesnici semelou - nebýt toho, že na vsi zůstal náhradní terč. "Když bratr odešel, vesnice se obrátila proti mně, jako kdybych za to mohl. Někteří mi vyhrožují i smrtí, odchod do Čech je pro mě jediná šance," říká tiše pan Altmann a rozhlíží se přitom po prázdné návsi.

Zbylo jich osm

Kdo si chce z Gerniku vyjít dál do další české vesnice Rovenska, musí počítat se čtyřhodinovým pochodem vozovými cestami. Těžko by ale člověk hledal příjemnější procházku s výhledem i desítky kilometrů daleko. Banátští Češi ale nad zdejší odlehlostí až tak úplně neplesají. Právě kvůli tomu se na Rovensku exodus podepsal ještě výrazněji. Po válce tu žilo přes pět set lidí, polovina z nich pak odešla v první vlně v roce 1947, kdy Československo nabízelo krajanům chalupy po sudetských Němcích. Další exodus přinesla současnost. Počet těch, co zatím v Rovensku zůstali, se zastavil na sto sedmdesáti. Ještě v osmdesátých letech většina chlapů vyjížděla v pondělí ráno na korbě náklaďáku do osmdesát kilometrů vzdáleného dolu a vracela se v pátek. Děti chodily osm kilometrů do nejbližší rumunské školy - vždy v kuse na tři dny, jinak by cestu nestihly. Spalo se ve škole. Ženy se staraly o hospodářství, koně, krávy. "Byly to špatné časy, půlka lidí tu byla u komunistů a nám ostatním měli za zlé, že my nejsme," vzpomíná Jan Veverka (70). Po smrti rumunského diktátora Ceauşesca začaly nerentabilní doly krachovat a kromě kácení dřeva či opravy cest si rovenští muži nedokázali jinou práci najít. Dělat řemeslo jako zastara už také příliš nejde, protože opravit či vyrobit si základní věci do hospodářství tady díky škole komunistického nedostatku umí každý sám. "Zbylo tady osm mladých rodin, do školy chodí jen sedm dětí," vypočítává zdejší kostelník František Kotva. Je středa odpoledne a pan Kotva před chvílí dosloužil pohřební obřad, při němž vesnice doprovodila na hřbitov jednu ze svých nejstarších obyvatelek. Teď účastníci pohřbu sedí na návsi pod lípou a popíjejí slivovici, kterou příbuzní mrtvé paní roznášejí kolem. "Mám v Čechách bratra a čekám teď na to, jak se chytí," říká pan Kotva. Sám na Rovensku od jara do podzimu pracuje v lese. "Obvykle zvládnu měsíční normu za dvanáct dní a pak se můžu věnovat práci na poli. Peněz je ale málo, potřebuji na doktora a taky šetřit na důchod," říká na adresu svých zhruba tří tisíc korun měsíčního výdělku. "Je tu hezké okolí, ale když musíte pracovat na poli, tak to ani nevnímáte. Nedávno ale přijel bratr a stěžoval si, že se mu špatně dýchá a že to tady nikdy neměl." Jednou z mladých rodin, která zatím zůstává, jsou Jany a Marie Pinkavovi. Janyho manželka ráno odešla k rodičům pomáhat na pole sbírat kukuřici, on zůstal doma pálit slivovici. V temné kůlně na dvoře běží malá televize, do jejího křapotu potichu odfukuje měděný kotel, z něhož přes velkou káď odkapává průhledná tekutina. Vzadu u stěny stojí tři veliké kádě plné nakvašených slív. Jany sedí na vyřazeném elektromotoru pokrytém starými pytli a čas od času vytékající nápoj ochutnává. "Proč jsem ještě neodešel? Mám tady barák, tam bych musel začínat od nuly. Taky si tu udělám hodně věcí zadarmo," ušklíbne se nad přibývající pálenkou. "A chyběla by mi tady ta příroda a čistý vzduch. Tady jsme zvyklí, že se lidi znají, vyjdou před dům, pozdraví se. Ve městě se lidi ani nepozdraví. Tohle našim tam v Čechách hodně vadí." Stejně jako všichni ostatní mladí obyvatelé Banátu hned přispěchává s ujištěním, že o odchodu tak jako tak přemýšlí. Příbuzní už tam jsou a při občasných návštěvách si prý pochvalují vydělané peníze. Dům jeho bratra naproti přes ulici už je prázdný, stejně jako dům jeho prarodičů. I když jejich odchod se odehrál přece jen v trochu jiných obrysech. "Babička onemocněla a neměla by tady peníze na operaci. Odešla proto do Čech, kde je lepší péče a platit se nemusí," vysvětluje mladý muž. Rozhodně ne v celém Banátu je ale situace tak chmurná, jako se zdá v Rovensku. Z ještě odlehlejší vesnice Bígr, utopené v lesích na kilometry do všech stran, se téměř neodchází. "Z 250 místních lidí odešlo zatím jen asi dvacet," říká Marek Pelnář, předseda zdejšího svazu krajanů. On sám platí za prototyp spokojeného obyvatele Banátu. Stejně jako dalších patnáct mužů z Bígru dojíždí stále pracovat do dolů. Před nějakými osmi lety navštívil Čechy, tím ale námluvy s pravlastí skončily. "Tady je klid a čistý vzduch. Kdyby bylo víc peněz, bylo by to lepší, ale i tak je to tu dobrý," sděluje své pocity. "Práce se tu dá pořád sehnat v dolech, v lese nebo u geodetů." Pak vyjmenovává, co všechno se ve vesnici v posledních letech změnilo: díky pomoci české vlády se před deseti lety zavedla elektřina, pak obecní vodovod, vyasfaltoval se nejrušnější prostor před kostelem, koupila se obecní vétřieska. Dokonce spojení s okolním světem je na nejvyšší úrovni: po obecním radiotelefonu teď vesnice vyhradila pozemek pro vysílačku na mobily, která by se měla co nevidět stavět. Je tichý podvečer a ke kostelu se trousí svátečně oděné postavy. Tak jako každých čtrnáct dní přijel z vedlejší vesnice kněz. Plní se i obě místní hospody a na terase jedné z nich rozvíjí skupinka místních před cizinci rozhovor na téma medvědi. "Víte o tom, že tady v našem kraji žije nejvíc medvědů v Evropě?" triumfuje muž v šusťákové bundě. "Musíme je střílet, dělají velkou škodu - lámou ovocné stromy," oznamuje další, jen si nemůže zrovna vzpomenout, kdy a kde k tomu naposled došlo. Nakonec z debaty vyplývá, že bude pro Bígr patrně lepší nechat medvědy naživu. "Je to tu hezké, ale to samo na uživení nestačí. Turisté mohou Bígru pomoci, pořád jich sem ale jezdí málo," říká místostarosta Václav Mleziva. "Zatím stanují po obci, a tak plánujeme, že tu někde postavíme kempink."

Vrátili se zpět

Při hovorech s českými obyvateli Banátu je patrné, že otevřená cesta do Čech rozděluje zdejší komunitu na dvě poloviny. Podle jedné z nich - té mladší - je přirozené odejít stejně, jako kdysi jejich předci odešli z Čech do Rumunska. Tehdy šli prostě "za lepším", tak proč to teď nezopakovat. Starším lidem se ale z gruntů, kde nechali své mládí, nechce. Starosta Gerniku Václav Pieček (Gernik je jedinou českou vesnicí, kde je i český starosta, jiné vsi jsou totiž příliš malé, a spadají tak pod správu rumunských střediskových obcí poblíž) se před lety také vypravil do Čech a vyřídil si trvalý pobyt. Nakonec se ale vrátil. "Nebylo to snadné rozhodování," vypráví ve své kanceláři na obecním úřadě, kde polovinu stolu zabírá zbrusu nový počítač s tiskárnou. "Mám tam už dvě sestry a odešla i většina mých kamarádů ze zdejší kapely. Manželka ale nechtěla odejít, protože tu má rodiče, a mně se taky stýskalo. Pravdou taky je, že jsem tady nikdy na rozdíl od jiných neměl existenční problémy - napřed jsem pracoval jako truhlář, teď dělám starostu." Zatím jediná rodina, která se do Čech napřed odstěhovala a pak se vrátila, jsou Kapicovi - rovněž z Gerniku. Jako jedni z mála tady mají patrový dům v dolní části vesnice u cesty k Dunaji. V přízemí, kde je kuchyně, teď právě paní Kapicová připravuje večeři, vedle ní se protahuje kočka a netrpělivě posedávají vnuk s vnučkou. "Šli jsme prostě za lepším. Muž byl v Čechách dva roky, já rok," vzpomíná statkářka na polovinu 90. let. "Pak jsme ale přijeli zpátky. Nechali jsme tu starého otce, který se odmítl přestěhovat." Kapicovi, dcera, zeť a jejich děti tehdy prodali dobytek, nechali v Gerniku dům a sehnali si třípokojový byt v činžáku u Plas nedaleko Plzně. Práci měli v kravíně. "Nebylo to dobré," vypráví paní Kapicová. "Krávy tam byly pořád přivázané, byl tam špatný vzduch a já byla hned stonavá. V bytě bylo málo místa, děti musely být zticha. Tady se jim líbí víc, mají tady hodně prostoru." A na co příjemnějšího ze života z Čech vzpomíná? "Užili jsme si více televize, dvakrát jsme byli v Plzni v zoo a na pouti v Plasech. A přivezli jsme si sem auto," vyjmenovává paní Kapicová. Po návratu rodina zase koupila koně, čtyři krávy a obdělává svá pole. Zeť pracuje u dolů jako hlídač, dcera sehnala práci přímo v Gerniku, v nově otevřené dílně na výrobu cívek. "Já jsem v důchodu, ale protože jsem celý život pracovala jen na našem poli, zaměstnaná jsem nebyla, tak žádnou penzi od státu nedostávám," shrnuje Josefína Kapicová.

A nynčko internet, strejčku

Nad chalupami Rovenska se nese táhlý zvuk motorové pily. Na dvorku skoro na kraji vsi připravuje trojice mužů dřevo na stavbu zimního chlívku pro prasata. Na první pohled na nich není nic zvláštního. Všichni tři občas utrousí potupnou narážku na "Valachy" (tak se tu říká Rumunům), všichni stejně nadávají na práci, stejně vzpomínají na včerejšek, kdy se z hospody sotva domotali domů, nebo souhlasně pokyvují nad zákrokem souseda, který rovněž včera ztřískal přímo na návsi holí psa za to, že utekl ze řetězu. Zdání ale klame. Jedním z nefalšovaných domorodců je pozoruhodná postava dnešního Banátu - usměvavý třicátník Tomáš Novák, majitel brněnské softwarové firmy. "Do Rumunska už jezdím léta a před třemi roky jsem objevil tenhle kraj. Zalíbilo se mi tu, a tak jsem se ptal po nějaké práci. No a tady u Pelnářů byla - vlastně pořád je, že jo, strejčku," pomrkává na dalšího z pracantů. "Dva synové jim odešli do Čech, tak jsem tu místo nich." Tomáš Novák přijíždí na jaře, vždy několik týdnů za stravu a byt pomáhá na poli a pak zase na chvíli odskočí do Brna. Může být tohle reprezentant nových osídlenců Banátu? Možné to je a ani Tomáš se tomu nebrání. "Kromě práce chodím po okolí, možná si tu najdu ženu a přesunu sem svoji firmu. Určitě by to šlo, musí ale natáhnout nové kabely. Internet tu zatím nefunguje." Co říká na exodus do Čech? "Je mi líto, že místní odcházejí, nejsem tu ale od toho, abych někoho přemlouval. Chápu, že chtějí mít více peněz. Jediná šance pro tenhle kraj je agroturistika." Už jen tímto slovem pan Novák prozrazuje svůj původ, protože do slovníku banátských Čechů ještě nedorazilo. Jeho duch se ale nad zdejší krajinou evidentně vznáší. Je totiž jasné, že být civilizací nedotčené kopce Banátu kdekoli uvnitř hranic Evropské unie, staly by se hrdým adresátem podpory z evropských fondů. Taková vize je ještě daleko, Banát si tedy musí pomoci sám. Přitom leccos se už děje. Turisty sem neúnavně přiváží cestovní kancelář Kudrna, její klienti ale právě v Rovensku moc neutratí. Kudrna tady koupil dům a zájezdy bydlí v jeho zdech. Přijíždí ale i neorganizovaní milovníci dlouhých procházek, ticha a nekonečných výhledů. Ročně podle odhadů asi dvě tisícovky lidí. Možnosti ubytování a třeba nákupu jídla se však rozbíhají jen pomalu. Banátští sice turisty z Čech rádi ubytují, pak ale nevědí, jak si říci o peníze tak, aby vydělali a zároveň je nepomluvili sousedi. Ne všichni si ale s tímto vesnickým rébusem lámou hlavu. Příkladem je majitel obecní palírny v Gerniku Josef Nedvěd. Nedávno otevřel nad vesnicí pilu a čeká, až se objeví nějací zájemci o dřevo z okolních lesů. Má ale i další plány: na vyznačené turistické trase mezi Gernikem a Rovenskem by chtěl postavit hospodu. "Už jsem koupil pozemek," říká pan Nedvěd ze stoličky u vchodu do své palírnické kůlny, kde právě vrcholí "boj" o letošní slivovici. "Ročně tam projde dva tisíce turistů. Možná postavím i bazén na ryby. Už jsem se informoval na úřadech, že by na to mohla něco přidat Evropská unie. Akorát musím sepsat projekt."

Země velkých možností

Schyluje se k večeru a hlavní gernickou ulicí křižují koňské povozy. Mezi nimi se loudají krávy z pastvy domů. K jediné zdejší studni, odkud se voda rozvádí vodovodem po vsi, vede několik sedláků napojit koně a vzápětí po kamenité cestě přijíždí i volkswagen s českou značkou. Řidič nabírá kýble vody a smývá prach z kapoty. "Odešel jsem odtud v osmnácti, hned po střední škole," prozrazuje majitel auta Štefan Bouda, další představitel nepříliš početné skupiny lidí, kteří doufají v budoucnost české kolonie. V roce 97 se vydal do Prahy, kde pracoval a bydlel v charitě Naděje. Brzy ho ale práce v Čechách přestala těšit. "Těžko bych se prosadil na jinou práci než na dělníka," vysvětluje vysoký mladík. Vrátil se tedy do Rumunska, přijal práci řidiče na české ambasádě v Bukurešti, pak obchodního zástupce jedné české firmy a teď je zpět v Gerniku, kde založil vlastní stavební firmu. "Jedině tady v Rumunsku mám výhodu, že umím dva jazyky - česky i rumunsky," říká Štefan. Jeho firma má šest lidí, tři Čechy a tři Rumuny, a zatím pracovala na opravě školy a kostela. "Rumunsko je země velkých možností, opravují se tu silnice, staví supermarkety, chodí sem zahraniční firmy. Už mi to tu připadá skoro tak dobré jako v Čechách," pochvaluje si Štefan, zároveň chápe i svoje nespokojené sousedy. "Lidi štve, že nemají peníze, i když tvrdě pracují celé léto. Z práce na poli sice mají co jíst, nikdo jim to ale nezaplatí. Pak někdo přijede na návštěvu z Čech vlastním autem a oni si řeknou, půjdu taky, abych si ho i já mohl koupit." Peněz investovaných z Čech do Banátu sice ubylo, Člověk v tísni ale nad zdejší komunitou stále ještě hůl nezlomil. "Klíčové teď pro nás je dostat sem nějak pro místní práci," vysvětluje Lukáš Melnický, který má banátskou agendu na starost. První naděje vysvitla před třemi lety, kdy se v Gerniku přihlásil jeden český podnik vyrábějící elektrické součástky. Člověk v tísni nechal za padesát tisíc korun upravit prostornou místnost hned vedle hospody, do které každé ráno dochází devatenáct Gernických k výrobě elektrických cívek. "Lidi tu vydělají o něco méně než na šachtě, nemusí ale nikam jezdit," pochvaluje si šéf dílny, bývalý učitel matematiky na zdejší škole František Bouda.

Jednou budem dál

Chodbou dvoupatrového paneláku v pražské Hostivaři se nese zvuk rumunštiny. Josef a Václav Maškové a Josef Glaser sedí na válendách potažených těžkými dekami a sledují televizní zprávy rumunské televize. Kromě rozměrné obrazovky a postelí zaplňuje úzký pokoj ještě velká skříň, stěny zdobí plakáty s Marilyn Monroe, Poborským a členy francouzského fotbalového týmu. Sociální zařízení a kuchyň jsou společné na chodbě. Za chvíli se všichni tři muži zvednou a půjdou na noční směnu k lince do kilometr vzdálené gumárny Mitas. Za třísměnný provoz a dva pracovní víkendy si tu přijdou na 11 tisíc hrubého. Právě Mitaska se výrazně přičinila o návrat rumunských krajanů do Čech. Dvakrát se vypravila do Banátu na nábor a pokaždé si odvezla autobus plný nových pracantů. Momentálně tady pracuje více než sto rodáků z Gerniku, Rovenska a odjinud. "Na začátku podnik platil jednou ročně cestu do Rumunska a ubytovna byla zadarmo, to už ale skončilo," říká Josef Mašek (28), oblečený v modrém francouzském dresu. Začátkem devadesátých let se vypravil do Čech poprvé, tehdy ale do Dobrušky na učitelský rekvalifikační kurz, po němž mohl učit na gernické škole. Kvůli malému platu pak před čtyřmi roky nastoupil do Mitasu, který jako u většiny jeho krajanů i jemu slouží jako brána pro vstup do vytoužených Čech. Zatím je prý spokojen. "Chtěl bych si koupit dům a najít lepší práci, to ale potrvá dlouho," poznamenává. Zatím si tedy kromě televize koupil stejně jako většina banátských ojeté auto, se kterým jezdí do Rumunska nebo na víkendy k příbuzným do západních Čech. "V Praze kromě hospody nikam moc nechodím, rád se ale dívám na televizi. Líbí se mi S politiky netančím, Nova a filmy s Menšíkem." Svobodní banátští přistěhovalci obvykle nejdřív směřují do továrny, kde mají ubytovnu a trochu víc vydělají. Všichni ale obvykle sní o vlastním domku na venkově. Stěhují se do několika vesnic, kde už se dříve usadili jejich příbuzní, kteří přišli z Banátu už po válce. Velmi často se i v Čechách berou mezi sebou a těžko si hledají partnery a přátele mezi rodilými Čechy. Václav Pelnář (36) opustil práci v dolech, v Rovensku nechal rodiče a velké hospodářství (ve kterém ho nahradil zmíněný Tomáš Novák) a před šesti lety přijel do Prahy, kde si našel místo v továrně na nábytek. K přestěhování do Čech sice manželku přemluvil, k životu v Praze už ale ne, a tak se i s třemi dětmi usadili v Křižovatkách, deset kilometrů od Chebu. Pronajali si byt ve zdejší bytovce, ve čtyři ráno chodí krmit telata do místního družstva. "Někdy potkám chlapy, jak jdou z hospody, a slyším, jak křičí - hele, Rumun jde makat. Jinak ale nemůžu říct, že se nám stalo něco zlého," říká pan Pelnář, jenž bude mít stejně jako všichni Češi z Banátu nárok na občanství až po pěti letech. On i manželka dojička vydělávají po osmi tisících a stačili si zatím ušetřit na auto. Hlavní cíl je ale koupě domu a pak si najde i lepší práci. "Chtěli bychom jít někam na Moravu," říká pan Pelnář. Zatím v malém dřevníku se zahrádkou chová dvě prasata a pěstuje brambory. "Nechceme se vrátit, raději rodiče vezmeme sem k sobě," povídá pan Pelnář. "Hlavně děti tady mají úplně jiný život, chtějí počítač a jezdí na zájezdy. Teď byli v cirkuse. Copak já jsem někdy viděl v Rovensku nějaký cirkus?" Pelnářovi sice mají jen několik kilometrů do Německa, za hranici se ale zatím vypravili jen jednou. "Jeli jsme si nasbírat jahody do zahradnictví, na cesty dál ale není čas a stojí to peníze," říká Václav Pelnář. Dva kilometry dál v sousední vsi se usadili další rodáci z Rovenska - Balátovi, prarodiče Janyho Pinkavy. "Manželka byla nemocná a operace by stála peníze, tak jsme jeli sem," vypráví Johan Balát (58). Čeští lékaři naordinovali vhodné léky a zdraví se zlepšilo i bez operace, nicméně Balátovi už zůstali. Teď žijí na ubytovně ve Skalné u Chebu. Do jedné místnosti se vejdou dvě postele, sekretář a stůl. Výhled z přízemního okna zakrývá plaňkový plot. Do umývárny a kuchyně musí přes chodbu s ostatními. "Doma jsme měli deset hektarů polí, tady jsme si osázeli jeden záhon před vchodem domu," konstatuje pan Balát. Přes léto pracuje za šest tisíc na katru, tři tisíce stojí ubytovna. V zimě, kdy dělá kotelníka, si o čtyři tisíce polepší. "Není to moc peněz, ale tam bychom měli ještě míň za více dřiny," říká pan Balát. "Chodíme ještě sbírat borůvky a brusinky. Něco tedy ušetříme. A jestli se vrátíme? Člověk nikdy neví, co bude, ale máme tady dceru a chtěli bychom si u ní na zahradě postavit malý domek. Pak si možná seženu i lepší práci."



ROZHOVOR


Věřím, že zdravé jádro zůstane,

říká Petr Skořepa, učitel češtiny v Banátu



Proč lidi z Banátu odcházejí?

Má to jeden hlavní důvod – není tu práce. Už dávno není pravda, že by v Čechách měli více možností, vyšší životní standard. Je to srovnatelné. V Čechách mají více peněz, tady ale zase koně, krávy. Nejsou to rozhodně chudé domácnosti. Problém je v tom, že jen z polí a dobytka nejsou schopni žít. Vyprodukují potraviny pro sebe, na prodej už ale moc ne. Zůstávají tu proto lidi pod penzí. Mladší nedostanou práci a odchází. Hodně lidí odešlo kvůli dětem. Chtějí jim dát lepší vzdělání, lepší lékařskou péči.

Co vlastně těm lidem chybí, co by si potřebovali koupit z toho, co nemají?

Chtějí žít, koupit si televizi, video. Možná je vám to divné, ale aby zjistili, že to nepotřebují, tak to napřed musí mít.

Je nutné, aby lidi odtud napřed odešli, nechali to tady zaniknout, a teprve pak si uvědomili všechny výhody, které tohle místo má?

Ti lidé potřebují prostě cítit, že žijí lépe. K tomu mají dvě možnosti: buď půjdou do rumunského města, nebo do Čech. Oni využívají Čechy, protože umí řeč a protože Čechy jsou na tom oproti Rumunsku lépe.

Jak nesou odchod rodiče?

Jsou tu staří lidé, jejichž děti už odešly, oni mají vyřízené všechny papíry a tady už jen spravují majetek. Jakmile budou mít pocit, že to nezvládají, tak prodají, co půjde prodat, a odjedou.

Jaká je tedy budoucnost této komunity?

Řeknu to optimisticky – věřím, že zdravé jádro zůstane.

O co tuhle víru opíráte?

Třeba o dílnu na Gerniku nebo o to, že se možná vstupem do Evropské unie budou možnosti vyrovnávat. Prostě tomu chci věřit.


 

Během svého pobytu u krajanů se chovejte jako pozorní, uctiví a nenápadní hosté, abyste příliš nenarušili unikátní atmosféru českých vesnic. Vaše návštěva v roli platícího turisty by měla být pro krajany i pro nádhernou přírodu Banátu přínosem.


V rámci projektu rozvoje agroturistiky pro Společnost Člověk v tísni zhotovil Ivo Dokoupil. 

© Společnost Člověk v tísni, 2003